Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstídir

(05.04.2013, Praha Nová Chmelnice)

Páteční večer byl pro mne velkým překvapením. Stejně jako asi čtyři stovky ostatních lidí jsem i já vyrazil na koncertní představení tria hledačů a to švédských Pain of Salvation, holanďanky Anneke van Giersbergen a islandských Arstídir.

Začátek koncertu byl mírně rozpačitý. Místo avizovaného otevření klubu hodinu před koncertem, tedy v 19h, bylo náruživým fanouškům umožněno proniknout do jeho útrob s asi 20ti minutovým zpožděním. Ve frontě na schodech jsem tedy doslova „očuměl“ tapetu na zdi a po otevření vstupu se vydal vystát druhou frontu. Tentokrát na šatnu. Přeci jen jedna dívka na práci šatnářky není mnoho a za chvíli byla fronta celkem slušná. Do třetice jsem si „vyfrontoval“ vytoužený nápoj v řadě u baru.

Vybaven dobrým vínem jsem zaujal pozorovací pozici. Už sám pohled na netradičně řešené pódium mi měl napovědět, že dnes večer zažiji něco jiného. Něco, co určitě časem obstojí mezi desítkami vzpomínek na ostatní koncerty. Na poměrně malém pódiu bylo k vidění cosi jako obývací pokoj ze 70tých let. Sektorový nábytek, stoleček s vázou a květinou a masivní kožená křesla i kavalec. Piano a stolní lampičky s textilními stínítky už jen dokreslovaly tuto obývákovou atmosféru, jejímž tvůrcem byl zřejmě sám Daniel Gildenlow. Při jeho proslovu nás upozornil, že je opravdu retromaniak, což mnohé vysvětlilo.

Jako první hvězda večera vystoupila exzpěvačka The Gathering Anneke van Giersbergen. Poté co sympatická žena rozdala desítky autogramů na distro stánku, vyfotila se s mnoha fanoušky a rozposílala do svého okolí stovky úsměvů, se věnovala své produkci. Vystoupení této exkluzivní zpěvačky bylo asi jediné, které mě toho večera nepřekvapilo. Anneke  s obrovským přehledem nabídla posluchačům mix písní starších i novějších (Beautiful one, Hey, ok aj.) a jednu coververzi od Anathemy, kterou zahrála za doprovodu islandských Arstídir.

Mám pocit, že jsme Anneke toho večera zastihli ve skvělé formě. Protože její živáky mám celkem naposlouchané, můžu říct, že její hlasový projev byl přesný, čistý a příjemně zabarvený. Celkový obrázek byl blízký písničkářce, solitérce s vlastní hlavou. Ač její skladby nepůsobí nijak originálně, co se týče struktury, mají obrovskou devizu ve skvělém zpěvu a nepochybně velkém charisma, kterým zpěvačka disponuje. Jediné co bych tedy setu od Anneke vytknul by byla jeho krátkost. Možná je to však tím, že příjemné věci ubíhají vždy poněkud rychleji. Výše zmíněný cover od Anathemy byl tedy posledním songem tohoto prvního setu. Anneke za aplausu publika opustila pódium na kterém zůstali už jen  islandští Arstídir.

Tento pozvolný přechod a jakási „maskovaná“ změna interpretů ve mně zanechali velice příjemný dojem. Dojem toho, že kdosi přemýšlel o tom, co se na pódiu bude dít a snažil se i když maličkostí udělat něco jinak než bývá zvykem. Arstídir zahráli ve složení violonchello, housle, tři kytary a piano či klávesy. Hudba, kterou šestice předvedla na mě působila poměrně uklidňujícím dojmem. Většina písní měla emoce balady s odkazem k islandskému folklóru. Přesto, že většina písní byla postavena na jediném hudebním motivu, měly jasnou vnitřní dynamiku a vývoj. Jednotlivé nástroje se skvěle doplňovaly, vrstvily a dohromady s promyšlenými zpěvy, kdy povětšinou zpívali dva až čtyři členové najednou, vytvářeli intimní atmosféru sdělení. Trošku mě sice vyděsil metrosexuální image chlapců ze severu, ale zvykl jsem si. Hoši skutečně nevypadali na potomky vikingů. Ostatně nejsme na módní přehlídce. To, co nám chtěli svými písněmi předat, předali. Nutno také vyzvednout skělý zvuk tohoto setu. I ve chvílích kompozičně náročnějších byly všechny nástroje krásně čitelné a vyvážené. Chlapci působili i co se týká instrumentálních dovedností velice étericky. Každý tón byl zahraný s obrovským citem, klidem a rozvahou. Nikam se nespěchalo a celé vystoupení pěkně plynulo. Skvělou odezvu u publika měla píseň zpívaná šestihlasem a to bez doprovodu nástrojů. Jediné co bych v tuto chvíli vytknul byla morálka některých fanoušků. Chápu, že tento set nemusel zajímat každého, nicméně určitá úcta k hráčům či tolerance k těm, které vystoupení zajímalo, některým fans úplně chyběla. Byli jsme proto nuceni poslouchat hlasité tlachání doslova o ničem dokud tlučhuby neokřikl přítomný fotograf. Díky!

Ale to již do vystavěného obývacího pokoje přišel Daniel Gildenlow. Charismatický frontman a stvořitel PoS. Sedl si do křesla a spustil vodopád slov. Ano určitě patří k jedněm z nejupovídanějších umělců, co jsem kdy viděl. Nebo spíš slyšel. Samozřejmě je to to tím, že se snaží posluchači předat co nejvíc ze sebe, ze svého díla. Napadá mě, že je upovídaný jak Henry Rollins v jeho debatních pořadech se kterými brázdil svět. Přesto, že Daniel je jistě veden snahou o lepší předatelnost, si myslím, že jakékoli dílo by mělo mluvit samo za sebe. Netřeba dlouze povídat. Tvorbou PoS jsem se několik večerů zabýval a už jsem se těšil na jejich živé vystoupení. Které asi zvolí skladby a z kterých desek? V jakém poměru nám tento koktejl namíchají? A je to tady. Překvapení večera. Tedy aspoň pro mne. Na pódiu se odehrávala fajnová jazzová sešlost. Bubeník polechtával bicí nejen paličkami, ale i štětkami či filcovými palicemi. Kytarista kouzlil ze svého nástroje nejedno jazzové sólo, kterému basa podkresluje prostor. Celá třičtvrtě hodina, kterou jsem měl možnost slyšet se nesla v tomto duchu, tedy převážně jazzovo písničkářských aranžích. Pokud jsem dnes nazval Anneke především písničkářkou, u Daniela to platí dvojnásob. I když má za sebou skvělý band, mám pocit, že síla sdělení, které potřebuje předat, žene PoS v čele s Danielem do vod čirého písničkářství. Marně hledám odpověď, zda to není krok zpět. Podle ohlasu diváku nikoliv. Výpověď vítězí na škatulkami. Je pravda, že hudebníci se na obývákovém pódiu hraním skvěle bavili. V jejich tvářích se zračila čirá radost z hraní. Hudební entuziasmus.  Je také třeba ocenit snahu dělat věci jinak. Odvahu vymknout se zaběhlým klišé a možná i riskovat nepřízeň fanoušků. Takovým příkladem jsou např i Therion s jejich deskou Les fleurs du mal.

Musím se přiznat, že překvapivá aranž hudby PoS mě velice lehce strhávala do jejich hudebního světa. Bavím se. Poslouchám, užívám si to. Dokonce jsem se bavíl i discovou peckou Disco, před kterou Daniel ukázal davu, že si zakoupil naše Disco sušenky. Vtipné. Přirozené. Nevtíravé. Inteligentní. Niterní. Zapálené. Těmito slovy bych vystoupení, alespoň část, kterou jsem slyšel popsal. Za pochvalu stojí opět super nazvučení setu PoS, která celou povedenou akci podtrhovalo a doprovázíelo.

S pocitem příjemně prožitého večera jsem spěchal na poslední noční metro. V duchu děkuji pořádající agentuře Pragokoncert Bohemia a všem vystupujícím, kteří ukázali že hudba se dá dobře dělat v nejrůznějších polohách.

Buri